Ve dvanácti jsem nastoupila do česko-německého stipendijního projektu na gymnáziu Friedricha Schillera v Pirně, takže jsem šest let chodila na německý gympl. Když mi bylo sedmnáct, nahmatala jsem si na svém pravém koleni malou bouli. Od obvodního lékaře, po ortopeda, jsem se dostala až na dětskou onkologii v Motole. Nikdo ale pořádně nevěděl, o jakou diagnózu se vlastně jedná. Absolvovala jsem několik operací pro odstranění boule, ta se ale stále vracela. Onkologové tedy jako další postup zvolili radioterapii, na kterou jsem musela chodit těsně před maturitou. Naštěstí jsem se stihla včas vrátit do školy a úspěšně dokončit střední školu. Tím byla moje boule na koleni pro všechny vyřešená.

Kvůli mé vášni ke zvířatům a moři jsem se rozhodla jít studovat mořskou biologii do Anglie. Naštěstí jsem to stihla ještě před Brexitem, mohla si zažádat o “předběžný status usazené osoby” a tím pádem jsem měla nárok i na studentskou půjčku.

Až na covid-19 znepříjemňující život úplně každému se mi v Anglii dařilo dobře, až do doby, kdy jsem si ve druháku sáhla na pravé koleno a ejhle – boule byla zpět. V tu chvíli mi už ale bylo devatenáct a z dětské onkologie jsem musela na dospělou. Nastalo cestovní šílenství, kdy jsem za peníze ze své stáže místo koupě neoprenu a potapěčského vybavení platila cesty Praha-Londýn, abych kromě vyšetření mohla chodit na přednášky.

Takže místo plánovaných zážitku u moře jsem půl roku chodila na rande do nemocnice a shodila kolem osmi kilo (doslova…). Přesto jsem druhý ročník vysoké školy normálně dokončila. Mým hlavním cílem bylo vrátit se zpátky do školy a dál dělat to, co mě baví. A začátek třeťáku byl koncem září, amputace proběhla v půlce července. Dalším krokem po amputaci bylo naučit se chodit s protézou. Naivně jsem si myslela, že si nasadím protézu a rovnou na ní taky odejdu, chodit přece umím ne? No, tak ne. Jak jsem záhy zjistila, chce to čas… a trpělivost není moje silná stránka. Dalších čtrnáct dní jsem proto strávila ve škole chůze na rehabilitaci v Malvazinách. Nakonec se mi podařilo včas nastoupit do třetího ročníku.

Jsem moc vděčná, že mi bylo zapůjčeno bionické koleno c-leg, protože pojišťovna hradí v prvním roce pouze mechanickou protézu jakožto prvovýbavu. C-leg je mnohem kvalitnější protéza s mikroprocesorem, který se dokáže přizpůsobit chůzi a má mnoho funkcí. Ze strany pojišťovny je to maximum, které můžou schválit. Bohužel, ani c-leg se ale nesmí namočit a neumožňuje mi pohybovat se v takové míře, jak bych si přála.